Girl with an old soul

 Zdravím, ráno jsem se probudila, byť ne svou vlastní vůlí, a první, co jsem spatřila před svým obličejem, byl obličej mého ročního kocoura. Jako by to bylo včera, co jsme si ho přivezli domů, ach jak krásné časy. 

    Abych to uvedla na správný směr, nikdy jsem nebyla zastánce koček, jsou to arogantní mrchy a kdykoliv něco udělají, ještě se k tomu hrdě postaví se stylem: "ano, to jsem udělala já." Od malička jsem v rodině měla psa, takže kočku jsem viděla maximálně od sousedů nebo u prarodičů, ale jelikož s přítelem bydlíme v bytě, který zatím nemá oplocenou zahradu, pes zkrátka nepřicházel v úvahu. Hodně by u nás trpěl, musel by být doma, sám, protože já chodím do školy (když pominu distanční výuku) a přítel do práce, večer jsme často pryč, přes léto výlety na motorce a zkrátka by u nás trpěl na samotu a na malé prostředí. A opravdu jsem nechtěla nějaké malé plemeno. No a tak jsem začala chodit, že bych chtěla kočičku. Světe div se. O týden později, před maturitou jsem si ji vezla domů.

    A teď k věci. Od doby, co s námi bydlí doma, mám pocit, že jsem si domů přistěhovala samotného Satana. Zpočátku jsme pro kocoura ani jméno neměli, prostě jsme mu říkali kočka a mysleli si, že časem nějaké vybereme. Stejně když ho oslovíte jménem, neslyší, tak co. No jenže, co následovalo dál, mě přinutilo mu říkat jménem vládce pekel. 

    Kamkoliv jsem se hnula, musela jít taky a že si dokázala vybrat skvělé místa na spaní. Když to nebyla obrovská monstera, kterou jsme doma měli, ano měli, bo už není, tak to byly například klávesnice od notebooků, maturitní témata nebo také televize, na kterou se natáhla a já hrůzou trnula, aby nespadla ze stěny. Jednu dobu jsme museli mít stále v kuchyni malý žebřík, protože stačila beruška, co přistála na závěsech a závěs letěl přímo dolů. To víte, když se to stane minimálně jednou za den, už pak zuříte. Na to jsem ale vyzrála, prostě jsem záclony připevnila pořádně  a ještě je nahoře obmotala provázkem. 

    O tom, že na stole nemůžete nic nechat, asi ví každý majitel koček, je to jedno, co to je, jestli rozšlehané vajíčko nebo brokolici, je to jedno, ona to buď sní a nebo to rozhází po celé kuchyni. A maso? No, ani poklice na pánvi nepomůže, vše schovat, minimálně do dřezu, dřezu se bojí. Což je zvláštní, neboť stačí nehlídaná chvilka a chodí se se mnou koupat do vany. Doslova je schopná se rozeběhnout a skočit na mě zatímco se koupu a než ji stihnu chytnout, stihne roznést vodu po celém bytě. 

    A jak probíhá takový náš den? Já vstanu, protože frajírek si příjde a sedne mi na obličej, jak kdyby věděl v jakou chvilku má přijít a probudit mě, pravidelně kolem 8 hodiny. Moje rutina začíná tím, že dostane jídlo, jinak se mi plete pod nohy, kouše mě do palců. Po jídle je to zlatíčko samo, přijde se tulit, ale to já zrovna nemůžu, tak ji odstrčím. Uražená pak jde a lehne si mi do připravených materiálů do školy, tužky, co nezůstaly ve stojanu, pak můžu hledat všude po bytě. No, nějak to spolu zvládneme. Při učení mi vrní na klíně. Odložím ji na postel, vypadá, že spí. Jdu pomalu dělat oběd. Otočím se pro brambory, zavřu skříňku a za minutu se ozve mňaukání. Nechápu jak, ale on se snad umí teleportovat, že si nikdy nevšimnu, kdy do té skříňky vlezl. Takto se mi teleportuje ještě několikrát, vždy z ložnice, kam ho zavřu (alespoň si to myslím), zpět do kuchyně přímo na linku nebo do polootevřené lednice. Po chvilce ho to přestane bavit, odpoledne prospí někde, kde mi to vůbec nevyhovuje, ale kdykoliv ho vyhodím, přijde a lehne si znovu. Přítele si ani nevšimne, jen zvedne hlavu, zamňouká a spí dál, pokud tedy nejde přítel hned do lednice. Když večer přijedou kamarádi, zaleze si někam pryč, jednou za čas přijde okouknout situaci, zda stále ten někdo leží na jeho spacím pytli, kam by se s přehledem vešli i dva chlapi, ale frajer tam přece nebude ležet vedle někoho, chce mít spací pytel jen pro sebe. No a večer? To ožívá, schová se za gauč, kam nedosáhnu a škrábe a škrábe, přebíhá z místnosti do místnosti, nakonec si najde místo na mé hrudi, tak abych neviděla na televizi samozřejmě. 

    Jako milovník vína, umývám skleničky na víno velmi často. No a jako majitel kočky je taky velmi často kupuju. Ne že by nemohl shodit třeba obyčejný hrníček nebo talíř, vždy jen tu krásnou skleničku na víno a ještě se k tomu hrdě postaví. Jestli jsem za ten rok kupovala dvakrát novou sadu 4 skelniček, myslím, že ano. Ale tak, dobrý, hlavně, že nebyla plná. No, to má frajer taky v oblibě a jelikož pod stolkem v obýváku máme vlněný bílý kobereček a já piju převážně červené víno, je to peklo. Můžete mít oči neustále na kocourovi, ale on stejně najde okamžik  a sklenička letí na zem. Fakt mám pocit, že to dělá naschvál, ne že by šel kolem a shodil ji, on si prostě sedne před ni a packou ji na jednu ráno sundá. Často se u nás setkáváme s přáteli, takže nějaké pivko, nějaká flaška, no problemo, zvládne i to. 

    Je to kočka, co čekáš? Já nevím, takové to roztomilé zvířátko, co spí, maximálně se chodí mazlit, moc neotravuje, sem tam něco shodí ze stolu, ale to je všechno. Rozhodně jsem nečekala, že si domů nastehuju osobního démona. Ale něco mě hřeje na srdci - má mě rád. Asi jako jediného člověka na světě. Možná to dělá fakt, že jsem žena, protože jinak u nás doma potkává jen kluky, jak přítele, tak jeho kamarády. A můžu vám říct, jednou, když utekl oknem ven a dva dny se nevrátil, obrečela jsem to. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, že je to kočka a že až mu bude zima, tak příjde. Prostě najednou ten byt byl prázdný. No samozřejmě přišla, jak všichni říkali... 

 Ani bych nevěřila, jak se mi poslední dobou uleví po psychické stránce. Protože když mi bylo nejhůře a já se rozhodla s tím něco začít dělat, tak jsem si byla jistá, že to nebude tak rychlé a že to bude běh na dlouhou trať. Už jen kvůli tomu, že se tato světová situace nelepší a zkrátka nevidíme světlo na konci tunelu. A už vůbec jsem nevěřila, že to příjde tak brzy, byť ještě to není úplně. 

    Uběhl měsíc a něco od dne, který ve mě strašně moc věcí zlomil a já se tak rozhodla trochu změnit můj styl života, který do té doby byla spíše hodně aktivní. Každý den od rána do večera mimo domov, někdy i přes noc pryč, zkrátka stále bylo, co dělat, stále jsem byla někde s přáteli a viděli jsme se takto i klidně několik dní v kuse. Můj den se skládal jen z toho, že jsem jela za nimi, byla tam celý den, i když jsme nic, lítali jsme s auty všude možně a pak jsem se domů jela jen vyspat. A škola? pfff. to nic, ani jsem nechodila na přednášky a nevěřila jsem, že ten semestr dodělám.  Ale o tom jsem psala už v předchozím článku. 

    Každopádně s příchodem hezkých slunečních dnů se cítím daleko lépe než předtím. Není nic lepšího než si ráno sednou s kávou ven a večer se koukat na slunce, jak zapadá později a později. Taková maličkost a přitom, jak moc to dokáže člověku pomoc.  Zkrátka přesně, jak se říká. Kam nemůže slunce, musí lékař. V mém případě by to byl brzy psychiatr. Připomíná mi to ty krásné dny bez omezení. Kdyby večer nebylo chladněji, tak už klidně vytáhneme gril, bohužel na programu je nejdříve postavit na zahradě altánek. Což se nám moc nedaří, neboť přes týden je přítel v práci a o víkendu já. Po pěti letech na baru jsem šla za kasu a můžu vám říct - jak mně se stýská po hospodě! Brigáda za kasou je důvodem, co mě trochu vrátil do pocitu, že je všechno v pořádku, protože po půl roce bez práce, asi chápete, že jsem ráda za cokoliv, jen abych si vyčistila hlavu. 

    Skoro bych zapomněla  - začal mi druhý semestr na vysoké škole, z čeho jsem už tak nadšená nebyla, protože při vzpomínkách na to, jak jsem flákala ten první a ani nevím, jak jsem prolezla. Ono to vlastně nebude tak těžké a hrozné. Ale ano ano, mám za sebou první týden, takže jen jsem se seznámila s novými předměty. Když si vzpomenu, jak jsem na začátku studia to chtěla skončit, tak se mi chce smát. Opravdu si nedokážu představit, co bych dělala, kdybych stále nestudovala. Teprve teď opravdu dělám to, co mě baví a vzdělávám se o věcech, co mě zajímají. Vlastně o vysoké škole chystám taky článek, tak se na něj můžete těšit, protože vám to ukážu z pohledu člověka, co nikdy učení nevěnoval celé dny a noci, nikdy se nehroutil z testů, zkoušek či maturity a i tak to vždy šlo!

    Vyzkoušela jsem si také, že funguje zákon přitažlivosti a z prokrastinace při lednových zkouškách jsem vyzkoušela manifestaci, musím říct, že výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Až mě to trochu děsí, ale víte, co se říká: "I lež se může stát pravdou, pokud v ní dlouho věříte." Začala jsem více času trávit doma a teď se toho nemůžu nabažit. Úplně jsem zapomněla, jaké to je, vstát, jít si udělat snídani, vpít si kafe na zahradě, v klidu si uvařit a mezitím koukat na nějaký seriál. Zkrátka jsem svému životu dala za těch pár dní řád. Možná by to někoho i vyděsilo... mít naplanovanou každou minutu dne, ale já bohužel jsme ten typ, co to prostě tak mít musí, jinak by se užíral myšlenkami a myslel by na všechno to špatné. Bohužel i přesto občas, hlavně večer, když se například přítel zdrží s kamarády, mám takové chvilky. Prostě, jak už jsem dlouho sama třeba nebo je večer, všechno je takové klidné, venku tma, tak já opět začínám nad vším tím, co se stalo, přemýšlet. Přemýšlet nad tím, co jsem udělala špatně, proč jsem to udělala, jak se ostatní zachovali. Zkrátka všechny ty špatné věci vyplavou ven. Je to paradox. Chtít být sám a přitom chtít být s lidmi ve stejnou dobu. Ale s tím musím počítat, když je to jen taková chvilka od dnů, kdy mi fakt nebylo nejlépe. Nemůžu chtít všechno hned. Určité okamžiky svého života si nese každý člověk celý život. 

    Momentálně čekám až se koupí nějaké drobnosti a ve volném čase mám v plánu si dodělat něco na autě. Nové reproduktory se musí zapájet a zadělat, pak mám připravenou folii na kapotu, ta čeká až bude ještě trochu tepleji, clonítko mám ve výrobě. No zkrátka plány na delší dobu, protože auta jsou naprosto nevyzpytatelná. Kdykoliv si myslíte, že už jste všechno udělali, objeví se něco dalšího. Nejlepší by bylo udělat komplet celé auto, ale brigáda na víkendy mi to moc neumožní. I přesto jsme si s přítelem udělali velkou radost a k obýváku nám přibyla další motorka, takže jen počkat na lepší počasí a cesty kolem okrese můžou začít! Opravdu cítím, že se světlo na konci tunelu blíží. To mé světlo, na to celosvětové si musíme asi ještě počkat. 

A jak se vy vypořádáváte s tímto blbým obdobím v našem životě, kdy nikdo nikam nemůže? Podepisuje se na vás tato doba nebo to spíše neřešíte? 

    Jsem člověk, který byl celý život zvyklý na neustálý pohyb věcí kolem mě. Zábava sem, kino s přítelem tam, občas nějaké to vysedávání po hospodě s přáteli, výlety, zkrátka všechno díky čemu můj život nikdy nespadnul do stereotypu ani přes to, že jsem ještě nedávno trávila většinu času ve škole či v práci. Vlastně s odstupem času mi i ta škola opravdu moc chybí. Bohužel dnešní doba byla k těmto aktivitám nemilosrdná a už to bude skoro rok, co jsem naposledy navštívila školu a celkově rok od toho, kdy se svět téměř zastavil. Nikdy bych nevěřila, jak velký nápor to bude na psychiku a na mou duši, opravdu nikdy. Bohužel v mém životě došlo ke konci tohoto roku opravdu k velkým změnám, které však neovlivnily pouze mě, ale i lidi kolem mě. Nedostatek práce, financí, společenského života  a první semestr na vysoké škole byly problémy, nad kterými možná většina lidí mávne rukou, ale ještě do nedávno mě to opravdu rozhodilo. Možná to všichni znáte, ten pocit bezmocnosti, kdy vám odmítají životopisy, kdy nestíháte plnit věci do školy a do toho máte strach, abyste vůbec byli schopni poplatit všechny výdaje, a dále i problémy v osobním životě. Došlo to do okamžiku, kdy jsem musela už říct dost. Je to jen chvilka, co jsem se rozhodla začít se svou psychickou stránkou něco dělat a můžu vám říct, že lituji toho, že mi to nedošlo dříve a já se několik týdnů skoro měsíců jen trápila. 

    Nerada to přiznávám, ale i zkouškové období mi hodně pomáhá, neboť opravdu každé ráno strávím několik hodin na počítači pod kupou učiva a materiálů. Nejhorší je dostat se do toho, že zkrátka musím vstát a začít něco dělat. Nikdy jsem problém se vzděláním neměla, ba naopak si myslím, že jsem nikdy nevěnovala tomu moc pozornosti a i tak se mi dařilo procházet s celkem pěknými známkami. No, na vysoké to bohužel funguje jinak a já jsem nucena vstát každý den a jít se k tomu alespoň na chvilku učit, před zkouškou klidně i v noci. Kdo by to byl řekl, že mi učení bude připomínat, že svět je ještě v pořádku. Kromě toho se pro mě vzdělání stalo i součástí volného času, ráda si pustím dokument, ráda si něco přečtu z odborných textů. 

    Našla jsem si i nové koníčky  a vrátila se ke svým starým, hlavně jsem začala i číst, zatím však povinnou literaturu a obohatila svou knihovnu o dalších několik knížek, protože co jiného chcete dělat, když jste stále doma a jediné, co máte, je přístup k internetu. Od malička jsem spojena s auty a motorkami, neříkám, že rozumím všemu, to ne, stále to spíše nechám na opačném pohlaví, ale díky hodinám stráveným s přáteli v garáži, jsem zjistila, že mě to velmi zajímá a běhěm pár měsíců jsem schopna konečně vést i kloudnou debatu na téma aut - což je pokrok pro člověka, co byl rád, že si uměl natankovat a vyměnit kolo. Ani byste navíc nevěřili, jak často bych si musela čistit auto, aby zůstalo čisté. Jen na tom bych ztratila hodiny za týden. 

    Trávím spousty času se svými přáteli, díky kterým se alespoň trochu cítím jako člověk. Setkáváme se, ano, není to zodpovědné,   setkávat se v této době, ale - já bych to bez nich nepřežila. Kafíčka, občas to pivo či víno k práci nebo jen tak na popovídání. Ani neví, jak moc jim vděčím za to, že jsem ještě se nedostala do psychiatrické léčebny.  Snažím se i chodit ven, což je poněkud komplikované, protože mi noha přirostla k pedálům a největším únikem z reality je pro mě volná silnice, lampy a burácení motoru. Ani tak mi to občas nedá a když je hezky snažím se jít alespoň na chvilku ven.  Už brzy k denní rutině přidám i občasnou práci. Můžu vám říct, že po skoro pěti letech v hospodě se mi bude neskutečně stýskat, ale já už déle čekat nemohu. Nechci nic říkat, stejně až se ten stav uklidní, zase uteču zpět ke gastronomii. 

    Nastavila jsem si také svou obvyklou denní rutinu, protože jsem člověk, co má rád organizaci a rád si vše plánuje a pak alespoň nemá čas na přemýšlení. Proto součástí mého dne je, že si sednu s kávou ke stolu, nebo taky, jak se říkána hulváta na zem a do diáře si zapíšu veškeré věci, které za ten den musím splnit. Ne vždy se to podaří, ale pracuji na tom! Hned se pak cítím lépe, když vidím ty odškrtané políčka, co jsem všechno stihla.  Jelikož bydlím s přítelem, který je kromě neděle v práci, tak se zkrátka musím zabavit sama. Každodenní úklid jako trochu pozametat, vyprat, uvařit, no však to znáte, se pro mě stal samozřejmostí a můžu říct, že docela mě to i baví. Jen kdybych věděla, kde se u nás v bytě bere tolik prachu, který na bílém nábytku jde opravdu příšerný. Nicméně tyto věci považuji jako samozřejmost, on to nikdo jiný kromě mě asi ani neudělá, alespoň ne všechny. 

     Dokonce se s vámi musím o něco podělit. Jsem prostě typ ženy, co nerada peče, řekněme, že já přímo sladké nejím a proto si nejsem jistá s pečením - no bojím se toho, abych něco nezkazila. Volný čas mě dostal natolik, že i tuto aktivitu jsem si rozhodla oprášit a zkusit to po dlouhé době a po několika týdnech naléhání od přátel, ať něco upeču. Podlehla jsem zkrátka. No a teď je to každotýdenní rutina, ať jde o buchtu, bábovku nebo i pravé buchty! Na ty jsem snad nejvíce hrdá, nečekala jsem, že se povedou na první pokus!

    Snažím se využít většinu svého času, když jsem doma, protože kdybych to neudělala, budu spát. Když jsem ještě chodila do školy, bylo pro mě normální, že jsem přišla ze školy, bylo jedno v kolik, jestli ve dvě nebo v šest a lehla jsem si do postele a usnula třeba až do osmi, pak samozřejmě nic nestíhala. A mému tělu je jedno, zda spalo 8 hodin v noci nebo ne, prostě si to neodpustí ten spánek, když si lehnu do postele nebo na gauč. Už po týdnu, co jsem si řekla a dost, se cítím daleko lépe. Ovšem nešlo jenom o změnu v životě, ale hlavně jsem začala i jinak přemýšlet, ale to je asi na jiný den.  Nerada bych vás zmátla, ale jsem normální člověk a to znamená, že  ne každý den se mi všechno daří, jsou dny, kdy jsem unavená a opravdu jediné, co dělám, je to, že ležím a koukám na seriály. Je to naprosto normální si občas dát pauzu a trochu se uvolnit, mít jeden den, kdy se budete válet nebo jen koukat do mobilu. 

Důležité, aby to nebylo každý den, musíme se naučit využít svůj čas produktivně a dělat to, co nás baví  a co nás rozvíjí. 

Instagram | Facebook