Zdravím, ráno jsem se probudila, byť ne svou vlastní vůlí, a první, co jsem spatřila před svým obličejem, byl obličej mého ročního kocoura. Jako by to bylo včera, co jsme si ho přivezli domů, ach jak krásné časy. 

    Abych to uvedla na správný směr, nikdy jsem nebyla zastánce koček, jsou to arogantní mrchy a kdykoliv něco udělají, ještě se k tomu hrdě postaví se stylem: "ano, to jsem udělala já." Od malička jsem v rodině měla psa, takže kočku jsem viděla maximálně od sousedů nebo u prarodičů, ale jelikož s přítelem bydlíme v bytě, který zatím nemá oplocenou zahradu, pes zkrátka nepřicházel v úvahu. Hodně by u nás trpěl, musel by být doma, sám, protože já chodím do školy (když pominu distanční výuku) a přítel do práce, večer jsme často pryč, přes léto výlety na motorce a zkrátka by u nás trpěl na samotu a na malé prostředí. A opravdu jsem nechtěla nějaké malé plemeno. No a tak jsem začala chodit, že bych chtěla kočičku. Světe div se. O týden později, před maturitou jsem si ji vezla domů.

    A teď k věci. Od doby, co s námi bydlí doma, mám pocit, že jsem si domů přistěhovala samotného Satana. Zpočátku jsme pro kocoura ani jméno neměli, prostě jsme mu říkali kočka a mysleli si, že časem nějaké vybereme. Stejně když ho oslovíte jménem, neslyší, tak co. No jenže, co následovalo dál, mě přinutilo mu říkat jménem vládce pekel. 

    Kamkoliv jsem se hnula, musela jít taky a že si dokázala vybrat skvělé místa na spaní. Když to nebyla obrovská monstera, kterou jsme doma měli, ano měli, bo už není, tak to byly například klávesnice od notebooků, maturitní témata nebo také televize, na kterou se natáhla a já hrůzou trnula, aby nespadla ze stěny. Jednu dobu jsme museli mít stále v kuchyni malý žebřík, protože stačila beruška, co přistála na závěsech a závěs letěl přímo dolů. To víte, když se to stane minimálně jednou za den, už pak zuříte. Na to jsem ale vyzrála, prostě jsem záclony připevnila pořádně  a ještě je nahoře obmotala provázkem. 

    O tom, že na stole nemůžete nic nechat, asi ví každý majitel koček, je to jedno, co to je, jestli rozšlehané vajíčko nebo brokolici, je to jedno, ona to buď sní a nebo to rozhází po celé kuchyni. A maso? No, ani poklice na pánvi nepomůže, vše schovat, minimálně do dřezu, dřezu se bojí. Což je zvláštní, neboť stačí nehlídaná chvilka a chodí se se mnou koupat do vany. Doslova je schopná se rozeběhnout a skočit na mě zatímco se koupu a než ji stihnu chytnout, stihne roznést vodu po celém bytě. 

    A jak probíhá takový náš den? Já vstanu, protože frajírek si příjde a sedne mi na obličej, jak kdyby věděl v jakou chvilku má přijít a probudit mě, pravidelně kolem 8 hodiny. Moje rutina začíná tím, že dostane jídlo, jinak se mi plete pod nohy, kouše mě do palců. Po jídle je to zlatíčko samo, přijde se tulit, ale to já zrovna nemůžu, tak ji odstrčím. Uražená pak jde a lehne si mi do připravených materiálů do školy, tužky, co nezůstaly ve stojanu, pak můžu hledat všude po bytě. No, nějak to spolu zvládneme. Při učení mi vrní na klíně. Odložím ji na postel, vypadá, že spí. Jdu pomalu dělat oběd. Otočím se pro brambory, zavřu skříňku a za minutu se ozve mňaukání. Nechápu jak, ale on se snad umí teleportovat, že si nikdy nevšimnu, kdy do té skříňky vlezl. Takto se mi teleportuje ještě několikrát, vždy z ložnice, kam ho zavřu (alespoň si to myslím), zpět do kuchyně přímo na linku nebo do polootevřené lednice. Po chvilce ho to přestane bavit, odpoledne prospí někde, kde mi to vůbec nevyhovuje, ale kdykoliv ho vyhodím, přijde a lehne si znovu. Přítele si ani nevšimne, jen zvedne hlavu, zamňouká a spí dál, pokud tedy nejde přítel hned do lednice. Když večer přijedou kamarádi, zaleze si někam pryč, jednou za čas přijde okouknout situaci, zda stále ten někdo leží na jeho spacím pytli, kam by se s přehledem vešli i dva chlapi, ale frajer tam přece nebude ležet vedle někoho, chce mít spací pytel jen pro sebe. No a večer? To ožívá, schová se za gauč, kam nedosáhnu a škrábe a škrábe, přebíhá z místnosti do místnosti, nakonec si najde místo na mé hrudi, tak abych neviděla na televizi samozřejmě. 

    Jako milovník vína, umývám skleničky na víno velmi často. No a jako majitel kočky je taky velmi často kupuju. Ne že by nemohl shodit třeba obyčejný hrníček nebo talíř, vždy jen tu krásnou skleničku na víno a ještě se k tomu hrdě postaví. Jestli jsem za ten rok kupovala dvakrát novou sadu 4 skelniček, myslím, že ano. Ale tak, dobrý, hlavně, že nebyla plná. No, to má frajer taky v oblibě a jelikož pod stolkem v obýváku máme vlněný bílý kobereček a já piju převážně červené víno, je to peklo. Můžete mít oči neustále na kocourovi, ale on stejně najde okamžik  a sklenička letí na zem. Fakt mám pocit, že to dělá naschvál, ne že by šel kolem a shodil ji, on si prostě sedne před ni a packou ji na jednu ráno sundá. Často se u nás setkáváme s přáteli, takže nějaké pivko, nějaká flaška, no problemo, zvládne i to. 

    Je to kočka, co čekáš? Já nevím, takové to roztomilé zvířátko, co spí, maximálně se chodí mazlit, moc neotravuje, sem tam něco shodí ze stolu, ale to je všechno. Rozhodně jsem nečekala, že si domů nastehuju osobního démona. Ale něco mě hřeje na srdci - má mě rád. Asi jako jediného člověka na světě. Možná to dělá fakt, že jsem žena, protože jinak u nás doma potkává jen kluky, jak přítele, tak jeho kamarády. A můžu vám říct, jednou, když utekl oknem ven a dva dny se nevrátil, obrečela jsem to. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, že je to kočka a že až mu bude zima, tak příjde. Prostě najednou ten byt byl prázdný. No samozřejmě přišla, jak všichni říkali...