Ani bych nevěřila, jak se mi poslední dobou uleví po psychické stránce. Protože když mi bylo nejhůře a já se rozhodla s tím něco začít dělat, tak jsem si byla jistá, že to nebude tak rychlé a že to bude běh na dlouhou trať. Už jen kvůli tomu, že se tato světová situace nelepší a zkrátka nevidíme světlo na konci tunelu. A už vůbec jsem nevěřila, že to příjde tak brzy, byť ještě to není úplně. 

    Uběhl měsíc a něco od dne, který ve mě strašně moc věcí zlomil a já se tak rozhodla trochu změnit můj styl života, který do té doby byla spíše hodně aktivní. Každý den od rána do večera mimo domov, někdy i přes noc pryč, zkrátka stále bylo, co dělat, stále jsem byla někde s přáteli a viděli jsme se takto i klidně několik dní v kuse. Můj den se skládal jen z toho, že jsem jela za nimi, byla tam celý den, i když jsme nic, lítali jsme s auty všude možně a pak jsem se domů jela jen vyspat. A škola? pfff. to nic, ani jsem nechodila na přednášky a nevěřila jsem, že ten semestr dodělám.  Ale o tom jsem psala už v předchozím článku. 

    Každopádně s příchodem hezkých slunečních dnů se cítím daleko lépe než předtím. Není nic lepšího než si ráno sednou s kávou ven a večer se koukat na slunce, jak zapadá později a později. Taková maličkost a přitom, jak moc to dokáže člověku pomoc.  Zkrátka přesně, jak se říká. Kam nemůže slunce, musí lékař. V mém případě by to byl brzy psychiatr. Připomíná mi to ty krásné dny bez omezení. Kdyby večer nebylo chladněji, tak už klidně vytáhneme gril, bohužel na programu je nejdříve postavit na zahradě altánek. Což se nám moc nedaří, neboť přes týden je přítel v práci a o víkendu já. Po pěti letech na baru jsem šla za kasu a můžu vám říct - jak mně se stýská po hospodě! Brigáda za kasou je důvodem, co mě trochu vrátil do pocitu, že je všechno v pořádku, protože po půl roce bez práce, asi chápete, že jsem ráda za cokoliv, jen abych si vyčistila hlavu. 

    Skoro bych zapomněla  - začal mi druhý semestr na vysoké škole, z čeho jsem už tak nadšená nebyla, protože při vzpomínkách na to, jak jsem flákala ten první a ani nevím, jak jsem prolezla. Ono to vlastně nebude tak těžké a hrozné. Ale ano ano, mám za sebou první týden, takže jen jsem se seznámila s novými předměty. Když si vzpomenu, jak jsem na začátku studia to chtěla skončit, tak se mi chce smát. Opravdu si nedokážu představit, co bych dělala, kdybych stále nestudovala. Teprve teď opravdu dělám to, co mě baví a vzdělávám se o věcech, co mě zajímají. Vlastně o vysoké škole chystám taky článek, tak se na něj můžete těšit, protože vám to ukážu z pohledu člověka, co nikdy učení nevěnoval celé dny a noci, nikdy se nehroutil z testů, zkoušek či maturity a i tak to vždy šlo!

    Vyzkoušela jsem si také, že funguje zákon přitažlivosti a z prokrastinace při lednových zkouškách jsem vyzkoušela manifestaci, musím říct, že výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Až mě to trochu děsí, ale víte, co se říká: "I lež se může stát pravdou, pokud v ní dlouho věříte." Začala jsem více času trávit doma a teď se toho nemůžu nabažit. Úplně jsem zapomněla, jaké to je, vstát, jít si udělat snídani, vpít si kafe na zahradě, v klidu si uvařit a mezitím koukat na nějaký seriál. Zkrátka jsem svému životu dala za těch pár dní řád. Možná by to někoho i vyděsilo... mít naplanovanou každou minutu dne, ale já bohužel jsme ten typ, co to prostě tak mít musí, jinak by se užíral myšlenkami a myslel by na všechno to špatné. Bohužel i přesto občas, hlavně večer, když se například přítel zdrží s kamarády, mám takové chvilky. Prostě, jak už jsem dlouho sama třeba nebo je večer, všechno je takové klidné, venku tma, tak já opět začínám nad vším tím, co se stalo, přemýšlet. Přemýšlet nad tím, co jsem udělala špatně, proč jsem to udělala, jak se ostatní zachovali. Zkrátka všechny ty špatné věci vyplavou ven. Je to paradox. Chtít být sám a přitom chtít být s lidmi ve stejnou dobu. Ale s tím musím počítat, když je to jen taková chvilka od dnů, kdy mi fakt nebylo nejlépe. Nemůžu chtít všechno hned. Určité okamžiky svého života si nese každý člověk celý život. 

    Momentálně čekám až se koupí nějaké drobnosti a ve volném čase mám v plánu si dodělat něco na autě. Nové reproduktory se musí zapájet a zadělat, pak mám připravenou folii na kapotu, ta čeká až bude ještě trochu tepleji, clonítko mám ve výrobě. No zkrátka plány na delší dobu, protože auta jsou naprosto nevyzpytatelná. Kdykoliv si myslíte, že už jste všechno udělali, objeví se něco dalšího. Nejlepší by bylo udělat komplet celé auto, ale brigáda na víkendy mi to moc neumožní. I přesto jsme si s přítelem udělali velkou radost a k obýváku nám přibyla další motorka, takže jen počkat na lepší počasí a cesty kolem okrese můžou začít! Opravdu cítím, že se světlo na konci tunelu blíží. To mé světlo, na to celosvětové si musíme asi ještě počkat. 

A jak se vy vypořádáváte s tímto blbým obdobím v našem životě, kdy nikdo nikam nemůže? Podepisuje se na vás tato doba nebo to spíše neřešíte?