Jsem člověk, který byl celý život zvyklý na neustálý pohyb věcí kolem mě. Zábava sem, kino s přítelem tam, občas nějaké to vysedávání po hospodě s přáteli, výlety, zkrátka všechno díky čemu můj život nikdy nespadnul do stereotypu ani přes to, že jsem ještě nedávno trávila většinu času ve škole či v práci. Vlastně s odstupem času mi i ta škola opravdu moc chybí. Bohužel dnešní doba byla k těmto aktivitám nemilosrdná a už to bude skoro rok, co jsem naposledy navštívila školu a celkově rok od toho, kdy se svět téměř zastavil. Nikdy bych nevěřila, jak velký nápor to bude na psychiku a na mou duši, opravdu nikdy. Bohužel v mém životě došlo ke konci tohoto roku opravdu k velkým změnám, které však neovlivnily pouze mě, ale i lidi kolem mě. Nedostatek práce, financí, společenského života  a první semestr na vysoké škole byly problémy, nad kterými možná většina lidí mávne rukou, ale ještě do nedávno mě to opravdu rozhodilo. Možná to všichni znáte, ten pocit bezmocnosti, kdy vám odmítají životopisy, kdy nestíháte plnit věci do školy a do toho máte strach, abyste vůbec byli schopni poplatit všechny výdaje, a dále i problémy v osobním životě. Došlo to do okamžiku, kdy jsem musela už říct dost. Je to jen chvilka, co jsem se rozhodla začít se svou psychickou stránkou něco dělat a můžu vám říct, že lituji toho, že mi to nedošlo dříve a já se několik týdnů skoro měsíců jen trápila. 

    Nerada to přiznávám, ale i zkouškové období mi hodně pomáhá, neboť opravdu každé ráno strávím několik hodin na počítači pod kupou učiva a materiálů. Nejhorší je dostat se do toho, že zkrátka musím vstát a začít něco dělat. Nikdy jsem problém se vzděláním neměla, ba naopak si myslím, že jsem nikdy nevěnovala tomu moc pozornosti a i tak se mi dařilo procházet s celkem pěknými známkami. No, na vysoké to bohužel funguje jinak a já jsem nucena vstát každý den a jít se k tomu alespoň na chvilku učit, před zkouškou klidně i v noci. Kdo by to byl řekl, že mi učení bude připomínat, že svět je ještě v pořádku. Kromě toho se pro mě vzdělání stalo i součástí volného času, ráda si pustím dokument, ráda si něco přečtu z odborných textů. 

    Našla jsem si i nové koníčky  a vrátila se ke svým starým, hlavně jsem začala i číst, zatím však povinnou literaturu a obohatila svou knihovnu o dalších několik knížek, protože co jiného chcete dělat, když jste stále doma a jediné, co máte, je přístup k internetu. Od malička jsem spojena s auty a motorkami, neříkám, že rozumím všemu, to ne, stále to spíše nechám na opačném pohlaví, ale díky hodinám stráveným s přáteli v garáži, jsem zjistila, že mě to velmi zajímá a běhěm pár měsíců jsem schopna konečně vést i kloudnou debatu na téma aut - což je pokrok pro člověka, co byl rád, že si uměl natankovat a vyměnit kolo. Ani byste navíc nevěřili, jak často bych si musela čistit auto, aby zůstalo čisté. Jen na tom bych ztratila hodiny za týden. 

  

    Trávím spousty času se svými přáteli, díky kterým se alespoň trochu cítím jako člověk. Setkáváme se, ano, není to zodpovědné,   setkávat se v této době, ale - já bych to bez nich nepřežila. Kafíčka, občas to pivo či víno k práci nebo jen tak na popovídání. Ani neví, jak moc jim vděčím za to, že jsem ještě se nedostala do psychiatrické léčebny.  Snažím se i chodit ven, což je poněkud komplikované, protože mi noha přirostla k pedálům a největším únikem z reality je pro mě volná silnice, lampy a burácení motoru. Ani tak mi to občas nedá a když je hezky snažím se jít alespoň na chvilku ven.  Už brzy k denní rutině přidám i občasnou práci. Můžu vám říct, že po skoro pěti letech v hospodě se mi bude neskutečně stýskat, ale já už déle čekat nemohu. Nechci nic říkat, stejně až se ten stav uklidní, zase uteču zpět ke gastronomii. 

    Nastavila jsem si také svou obvyklou denní rutinu, protože jsem člověk, co má rád organizaci a rád si vše plánuje a pak alespoň nemá čas na přemýšlení. Proto součástí mého dne je, že si sednu s kávou ke stolu, nebo taky, jak se říkána hulváta na zem a do diáře si zapíšu veškeré věci, které za ten den musím splnit. Ne vždy se to podaří, ale pracuji na tom! Hned se pak cítím lépe, když vidím ty odškrtané políčka, co jsem všechno stihla.  Jelikož bydlím s přítelem, který je kromě neděle v práci, tak se zkrátka musím zabavit sama. Každodenní úklid jako trochu pozametat, vyprat, uvařit, no však to znáte, se pro mě stal samozřejmostí a můžu říct, že docela mě to i baví. Jen kdybych věděla, kde se u nás v bytě bere tolik prachu, který na bílém nábytku jde opravdu příšerný. Nicméně tyto věci považuji jako samozřejmost, on to nikdo jiný kromě mě asi ani neudělá, alespoň ne všechny. 

     Dokonce se s vámi musím o něco podělit. Jsem prostě typ ženy, co nerada peče, řekněme, že já přímo sladké nejím a proto si nejsem jistá s pečením - no bojím se toho, abych něco nezkazila. Volný čas mě dostal natolik, že i tuto aktivitu jsem si rozhodla oprášit a zkusit to po dlouhé době a po několika týdnech naléhání od přátel, ať něco upeču. Podlehla jsem zkrátka. No a teď je to každotýdenní rutina, ať jde o buchtu, bábovku nebo i pravé buchty! Na ty jsem snad nejvíce hrdá, nečekala jsem, že se povedou na první pokus!

    Snažím se využít většinu svého času, když jsem doma, protože kdybych to neudělala, budu spát. Když jsem ještě chodila do školy, bylo pro mě normální, že jsem přišla ze školy, bylo jedno v kolik, jestli ve dvě nebo v šest a lehla jsem si do postele a usnula třeba až do osmi, pak samozřejmě nic nestíhala. A mému tělu je jedno, zda spalo 8 hodin v noci nebo ne, prostě si to neodpustí ten spánek, když si lehnu do postele nebo na gauč. Už po týdnu, co jsem si řekla a dost, se cítím daleko lépe. Ovšem nešlo jenom o změnu v životě, ale hlavně jsem začala i jinak přemýšlet, ale to je asi na jiný den.  Nerada bych vás zmátla, ale jsem normální člověk a to znamená, že  ne každý den se mi všechno daří, jsou dny, kdy jsem unavená a opravdu jediné, co dělám, je to, že ležím a koukám na seriály. Je to naprosto normální si občas dát pauzu a trochu se uvolnit, mít jeden den, kdy se budete válet nebo jen koukat do mobilu. 

Důležité, aby to nebylo každý den, musíme se naučit využít svůj čas produktivně a dělat to, co nás baví  a co nás rozvíjí.